Vzpomínky paní Mikešové

Pan magistr měl zálibu v pěstování okrasných dřevin. Zasadil zde legendární šácholan tulipánokvětý, latinsky magnolia tulipoflorata ???, známý všem námořníkům pod jménem banánovník tulipánokvětý. Lékárník Kostlán byl svobodný a měl dvě hospodyně – slečny Fanynku a Amálku. Chodily oblečeny v dlouhých tmavých šatech s černou sametovou stužkou kolem krku. Sbíraly po okolí léčivé byliny. Obě zemřely na Sokolce kolem roku 1950 ve věku přes 80 let. Pohřeb byl vypraven přímo ze Sokolky. Květiny byly od Mikešů. Obě nebožky byly převezeny lodí na druhý břeh a jsou pochovány v Besednici. Byly velmi zbožné a měly svůj vlastní oltář tam, kde je dnes kuchyň. Mezitím byla ještě za života obou slečen Sokolka prodána dalšímu majiteli. Byl jím známý budějovický pekař pan Pouzar. Jeho syn Ludvík měl rád dámskou společnost a v místnosti dnešního sporťáku, kolem roku 1960, vybudoval bar s vysokými židlemi, barovým pultem a krbem. V dnešní hospodárně byla obrovská kachlová kamna, která byla však později zbourána. Asi v roce 1972 zakoupily Sokolku Telekomunikace. Vlastnily ji 3 roky a poté byla převedena na OÚNZ Praha 1. Pro děti svých zaměstnanců pořádal v té době „Pionýrské tábory ROH“ OÚNZ Praha 1 ve Žloukovicích u Berouna v pronajatém objektu Školské správy ONV Praha 1 – pouze však jako 3.turnus. Vedení ústavu (ředitelem byl v té době MUDr. Antonín Jurček) rozhodlo, že pro děti svých zaměstnanců vybuduje vlastní tábor. V té době v OÚNZ Praha 1 pracoval ing. Jiří Raba, který byl členem lektorské rady pro pionýrské tábory při pražské městské odborové organizaci a přípravu tábora ve Žloukovicích a jeho vedení měl v OÚNZ Praha 1 na starosti.

Dnes již nikdo z pamětníků neví, jak se o tomto kouzelném místě dozvěděl, ale každopádně bylo jeho zásluhou, že v roce 1975 se OÚNZ Praha 1 stal vlastníkem Sokolky a přilehlých pozemků a že ještě v tom roce byl zpracován projekt a zahájeny práce na stavbě tábora. Koncem roku 1975 ing. Raba z OÚNZ Praha 1 odchází (mimochodem – dnes je tento muž předsedou nadace Jaroslava Foglara). V říjnu 1975 nastoupil po návratu z vojny v OÚNZ Praha 1 Tomáš Dušek, který se svým kamarádem Petrem Kusebauchem již několik let jezdil na dětské tábory různých provozovatelů. Po odchodu ing. Raby mu bylo vedením OÚNZ nabídnuto, aby převzal péči o zajištění letní dětské rekreace ve Žloukovicích. Práce na pořešínském táboře v roce 1975 pokračovaly nebývale rychlým tempem. Organizačně je zajišťoval místní rodák pan Pavel. V červnu brigáda studentů SPŠ stavební v Dušní ulici provedla betonáž pilířů pod chatičkami, v průběhu léta a na podzim byla nesčetnými brigádami pracovníků OÚNZ provedena montáž a tak koncem roku 1975 stálo na břehu Malše 13 novotou se skvoucích chatiček. Další dvě chatičky, určené jako ošetřovna a marodka, stály naprosto nelogicky zády k řece 2 metry před Kozím chlívkem. Na podzim byly dále zahájeny práce na základech umývárny a WC. Stejným tempem pak pokračovaly práce i na jaře v roce 1976. A tak Tomáš Dušek s Petrem Kusebauchem na žloukovickém táboře v srpnu 1976 oznámili dětem : „Jsme zde naposledy, příště nashledanou ve svém – v táboře OÚNZ v Pořešíně !“ Všechno však bylo jinak. Na podzim 1976 začaly práce váznout, původní projekt byl několikrát pozměněn, další stavební práce již byly náročnější a tak vyžadovaly kromě brigádníků i spoluúčast odborných stavebních firem. Nemalou roli sehrála i pozastavená dotace odborové rady. V roce 1977 se tak práce téměř zastavily a jelo se znovu do Žloukovic s tím, že již opravdu naposledy.

Proto se již na rok 1978 neobnovila nájemní smlouva s OÚNZ Praha1. Situace se však jako u většiny akcí v dobách minulých příliš nezměnila a tak se stalo, že v roce 1978 se poprvé v dlouhé historii letní dětské rekreace v OÚNZ Praha 1 tábor vůbec nekonal. A chatičky na břehu Malše již třetí rok chátraly a na své obyvatele čekaly marně ! Na podzim roku 1978 obdržel OÚNZ konečně dotaci od Pražské odborové rady a práce se znovu rozjely – i když s nemalými obtížemi a rozhodnutími, nad kterými zůstával stát zdravý selský rozum – například betonový monolit terasy, který mohl být využit jako skladovací prostora, je odstrašující „stavbou socialismu“. Vedení ústavu ve snaze o co nejlepší vybavení a vedeno uchýlenou představou co děti hlavně potřebují, zajistilo televizi s anténou zavěšenou na nejvyšší borovici a přesto s mizerným signálem, jednu lavičkovou a dvě pákové houpačky, a kdyby nechyběl kolotoč, mohlo být na břehu Malše otevřeno přidružené pracoviště Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Tento dojem umocňovalo ještě tzv. „nádraží“ – dvě krásné parkové lampy, „že aby bylo vidět“. Naštěstí televize mohla jít do skladu, anténa zůstat na borovici a houpačky uložené u tůně také nikomu nepřekážely. Také při vybavování nábytkem někomu nedošlo, že na táboře se ani tak nemusí ukládat peřiny do peřiňáku, jako spíš je důležité uložit věci do skříní. Ale to byly snad jediné nedostatky před zahájením – jinak všechna čest tehdejšímu vedení ústavu za snahu mít tábor co nejlépe vybaven. Jenom kapacita nás trochu mrzela – na počet 40 dětí, což byla kapacita ubytovací, byly sociálky a jídelna předimenzovány. Pro další generaci lidí, kteří o tábor pečovali, tak vznikl mimo jiné i úkol, zajistit rozšíření počtu rekreovaných dětí. Na jaře roku 1979 zemřel nečekaně správce tábora pan Pavel a správcem se stal vedoucí ekonomického odboru krumlovské nemocnice pan Kára. Konečně nastal dlouho očekávaný den – 1. červenec 1979 – den, kdy byl zahájen provoz tábora v Pořešíně tzv. nultým rokem.

Prvním hlavním vedoucím 42 dětí ve třech oddílech byl ing. Raba, který byl k výkonu této funkce povolán ze svého nového působiště – byl to jakýsi výraz úcty za zásluhy, které o vznik tábora v minulosti měl. Nultým rokem byl tento rok nazván proto, že tři hlavní vedoucí měli jasno pouze v tom, že do budoucna by chtěli zavést jakousi tradici pro tento tábor a v té době ještě nebyli zajedno v tom, kterou cestou se pořešínský tábor vydá. Proto se dohodli, že I. turnus (ing. Raba) bude koncipován jako tábor zaměřený na sport, II. turnus (Tomáš Dušek) bude zaměřen na turistiku a III. Turnus (MUDr. Zbyněk Novotný) na vše kolem vody. Zvláště směr, kterým se vydal Zbyněk, byl velmi smělý – v té době patřila táboru jedna stará dřevěná rozeschlá pramice, která obdržela hrdé jméno „Malšelína“ – o rok později k ní přibyla druhá, na tehdejší poměry luxusní „Klapice“. Ing. Raba se již dalších táborů nezúčastnil. Oba zbylí „hlavasové“ a Péťa Kusebauch se dohodli, že tím jediným správným směrem pro pořešínský tábor bude voda, doplněná občasnou turistikou. A tak vznikl v roce 1980 „Pořešínský přístav“, v jehož čele stojí „admirál“, k ruce má „kontradmirála, kapitány, fregatní poručíky a stewardy“. Děti pak na základě hodnostních zkoušek získávají hodnosti přiměřené věku, znalostem, dovednostem a také počtu účastí na táboře (pulec, plavčík, lodník, kormidelník, lodivod a kadet a funkční označení bocman). Oslovováním „admirále, kapitáne“ se nám podařilo vyhnout tehdy ostře sledovanému oslovení „soudruhu – soudružko vedoucí“ – takto se tedy v Pořešíně nikdy nemluvilo. Byla tak založena tradice, která se v podstatě dochovala dosud a která na sebe postupně nabalovala další a další novoty. Současně se v tomto roce odstartovala celotáborovou etapovou hrou „Nemocnice v pralese“, na motivy vzpomínek MUDr. Alberta Schweizera, další tradice, tradice CETEH, která šla celou dobu ruku v ruce s tou vodní. Tábor patřil zdravotnickému ústavu, drtivá většina jeho pracovníků byla v OÚNZ Praha 1 zaměstnána a pro svou práci na táboře vždy uvolňována, a proto byl program vždy trochu zaměřen i směrem ke zdravotnické výchově. Tuto tradici dodnes dokládá i jméno tábora „ESKULAP“. No a konečně v neposlední řadě další tradicí, která se zachovala dodnes, bylo pojmenování dospělých, které sem již ze Žloukovic přetáhli Tomáš Dušek s Petrem Kusebauchem – jména jsou převážně utvořena prvními slabikami jména a příjmení. Pro udržení této tradice i v tomto výletu do historie, budeme tato jména užívat – dále tedy TODU a PEKU. V roce 1981 bylo novot více. Z terasy Sokolky vznikla paluba ozdobená dominantním kormidlem a vlajkovou výzdobou, která měla připomínat loď včetně záchranných lan, záchranných kol, rybářských sítí, lodní lucerny, lodního zvonu a dnes již neexistujícího lodního děla, z něhož se střílelo poledne. V přístavní mincovně se speciálním razidlem razily mince, komunikace s dětmi i dospělými se odehrávala pomocí signalizačních vlajek. Z jídelny se stalo „podpalubí“, z chatiček „kajuty“, dnešní podobu dostal i stožár a hlavně – Zbyňkovou zásluhou se nám podařilo zvýšit kapacitu na optimálních 80 dětí – od vojenské posádky v Kaplici vyžmuntral 4 velké vojenské stany včetně postelí, které jsme si potom půjčovali každý rok. V tomto roce však dostal OÚNZ Praha 1 ještě jeden originální dárek v podobě nového ředitele – MUDr. JUDr. Milan Melichar CSc. (budiž mu věčná sláva) byl pro mnohé a mnoho v Pořešíně (a nejen tam) skutečně ředitelem osudovým. Ve stejném roce byla zavedena tradice další – hodnosti dětí i dospělých a jejich příslušnost k pořešínskému přístavu byla symbolizována modrými čepičkami s hodnostním označením. Čepičky byly modré a „soudruh“ ředitel pitomý – a tak v roce 1981 Zbyněk, v roce 1982 TODU a v roce 1983 i PEKU skončili a byly jim zakázány Jižní Čechy pro dnes, zaplať Bůh, již malicherný důvod, že tyto čepičky jsou frankistické, falangistické a naše myšlení tudíž protisocialistické, což nezaručuje kvalitní komunistickou výchovu naší mladé generace . BUM ! Od roku 1983 se správcovství ujali Maruška a Petr Špačkovi (MAŠPA a PEŠPA) a tyto dvě dobré víly o nás pečovali, pečují a doufejme že i nadále pečovat budou. Další rozvoj tábora byl ve znamení stavebních prací, které vesměs vedly k rozšíření kapacity a vylepšení tábora. O mnoho z nich se zasloužil technický náměstek Ing. Tomáš Tervín a vedoucí provozního odboru Ing. Petr Vykoukal, oba se také projeli pořešínským přístavem v admirálských člunech. V roce 1982 byly konečně přestěhovány dvě chatičky od Kozáku na stávající místo (14 a 15), a v roce 1985 byly doplněny o dalších devět chatek. V roce 1986 byly zahájeny práce na stavbě nového jezu, který nás připravil o šlajsnu, ale na druhé straně přidal bahno a vodu. Průběžně přibývaly pramice až na počet 4, přibývaly kanoe, chatky se napouštěly fermeží a díky šéfovi provozního odboru každý rok přibyla na střechu kuchyně a jídelny jedna vrstva IPY…

V roce 1982 se na táboře objevila představitelka druhé generace pořešínských fanatiků Monika Paterová (MOPA). Její vstup do Pořešína byl pro jeho pozdější osud dost podstatný. V roce 1989 zaznamenal pořešínský přístav další podstatnou změnu – rozšíření o malý stanový tábor, který zvýšil kapacitu o dalších 25 dětí. Listopad 1989 zamíchal mnohými osudy a dotkl se i osudu pořešínského přístavu. OÚNZ Praha 1 se rozpadl a péči o tábor převzala poliklinika v Hybernské ulici. V roce 1992 a 1993 nebyl o účast na táboře dostatečný zájem a proto byly realizovány pouze dva turnusy. Teprve od roku 1994, kdy se správy pořešínského tábora ujalo 1. Medic centrum s.r.o., se opět jezdí i na srpnový turnus. V roce 1995 byla dalším vylepšením instalace čističky vody, která odstranila rovněž jedno z bolavých míst tábora. Za dvacet let trvání tábora se vystřídalo celkem 13 admirálů v 54 turnusech + dvou turnusech nultých a branou tábora prošlo cca 4700 dětí. Pověst měl od zahájení tábor vždy velice dobrou a byl několikrát oceněn jako jeden z nejlepších táborů pořádaných pražskými podniky. Všechna tato ocenění však neznamenají nic proti skutečnosti, že drtivá většina dětí sem jezdí od pulce po kadeta a i mezi dospělými pracovníky je dnes již mnoho bývalých pulců. Pronikavou změnu pak tábor prodělal v roce 1999, kdy se novými majiteli stali MOPA a JISTR a umožnili tak lodím pořešínského přístavu vplout do příštího tisíciletí.
Dobrý vítr do plachet, Pořešíne !